Žáci naší školy si letos poprvé zažili nezapomenutelnou zkušenost – vydali se na dlouhou a únavnou cestu do Velké Británie.
Více než pětadvacetihodinová cesta autobusem byla přerušena jen hodinou a půl na trajektu, kde jsme se trochu osvěžili. Posádka byla tak rozlámaná ze spánku v různorodých polohách s končetinami poskládanými pod zvláštními úhly, že nás nerozrušilo ani vyjet na opačnou stranu silnice.
Když nás autobus v 7:30 místního času vysadil v londýnském Greenwichi, přivítala nás mlha jako mléko a kousavé, vlhké chladno. Humorná slova pana průvodce, že tady by normálně byl krásný výhled na město, děti příliš nenadchla. Nálada se ale zlepšovala stejným tempem, jako se rozjasňovalo a oteplovalo. Všechny čtyři dny nás potom čekalo sluníčko a teplo na tričko.
Londýn jsme v pondělí proletěli docela rychle, ale i tak jsme stihli vidět všechna důležitá místa – hrad Tower, Tower Bridge (který se bohužel zrovna neměl důvod zvednout), HMS Belfast (druhoválečnou obrněnou loď fungující jako muzeum), katedrálu sv. Pavla (kterou jsme viděli také zevnitř), Trafalgar Square, Národní galerii, Buckinghamský palác, Westminsterské opatství, Big Ben, Londýnské oko a mnoho dalších drobnějších míst. Žáci velmi ocenili rozchod na oběd a na nákupy suvenýrů, což mnozí provedli v nedaleké čtvrti China Town. Na závěr jsme se projeli na parníku po řece Temži a s neuvěřitelnými třiceti tisíci kroky na chytrých hodinkách jsme se naskládali zpátky do autobusu, jenž nás vzal do dvě hodiny vzdáleného Stratfordu nad Avonou, který se stal naší základnou.
Naši žáci se učí anglicky od třetí třídy, takže pro ně nebyl problém s místními rodinami zasednout k večeři a příjemně si popovídat. Někteří bydleli ve velkých domech plných dětí či zvířat, jiní v moderních bytech měšťanských domů. Všichni si chválili jak své pokoje, tak také jídlo, které od rodin dostávali – bohaté večeře a snídaně a obědové balíčky, které většinou sestávaly ze sendviče či nějakého wrapu, ovoce, sladké tyčinky a samozřejmě malého balíčku brambůrek, jak je v Anglii zvykem.
V úterý dopoledne nás čekala osvěžující procházka v parku městečka Woodstock kolem paláce Blenheim a odpoledne magická exkurze studiem Warner Bros, ve kterém se natáčely filmy o Harry Potterovi. Pět hodin, které jsme na celou tu parádu dostali, nám málem nestačilo. Kromě skutečných kulis, místností a laboratoří, kostýmů, kotlíků, hůlek, košťat, sov a jiných předmětů z natáčení, nás čekal třeba také Zapovězený les, kde na nás z mlhy koukaly oči obrovských pavouků a snášeli se na nás příšerní Mozkomorové. A protože i magické věci je potřeba osvěžit, zrovna jsme se trefili do měsíční akce, kdy se prostorem v pravidelných intervalech procházeli nebezpeční Smrtijedi. Pozor, kdo jim stál v cestě – hned byl terčem výhružky či odstrčení. A jestli si sem tam mezi sebou zabojovali, no… vyhořel jen jeden obchod v Příčné ulici. Byla ale také sranda – třeba na koštěti nad Londýnem nebo u máslového ležáku v místní kavárně.
Ve středu jsme navštívili také dvě místa – nejdéle souvisle obývaný hradní komplex na ostrovech, palác Windsor, který je jedním ze tří hlavních sídel britské královské rodiny; a nejstarší britské univerzitní město Oxford. Na obou místech jsme měli čas dát si white tea – tedy černý čaj s mlékem, kouknout do krámků se suvenýry, zajít si na jídlo a v Oxfordu také samozřejmě nechyběla návštěva obchodního řetězce Primark.
Ve čtvrtek jsme konečně měli čas podívat se po Stratfordu, když už jsme tam teda bydleli. Malebné městečko s promenádou na řece Avoně nás okouzlilo krásnou architekturou. A protože se proslavilo hlavně tím, kdo se tam narodil a prožil tam většinu svého života, zašli jsme se podívat také do rodného domu spisovatele Williama Shakespearea. Ten si vydělal svými hrami takové jmění, že si mohl dovolit větší a honosnější dům poblíž, takže ho proměnil v hostinec. Když jej v 19. století poslední majitelka prodávala, zájem měl mimo jiné také princ Albert, manžel královny Viktorie. Nyní slouží jako muzeum s velmi nadšenými průvodci, kteří nás seznámili nejen s historií, ale také s běžným životem anglického měšťana v 16. století.
Tím se také náš zájezd přiblížil svému konci. Nakoupili jsme už jen nezbytné suroviny na přežití dlouhé cesty domů – chápejte octové brambůrky a karamelky přímo z plotny – a naskládali jsme se do autobusu. Velkou senzací byl opět trajekt, protože tentokrát nebyla tma a mohli jsme si užít výhled na vodu.
Celý zájezd se obešel bez větších potíží. Kromě vcelku uspěchaného tempa prohlídek jednotlivých měst si vlastně nemáme na co stěžovat a naši žáci si jistě nesou nezapomenutelný zážitek, na který budou ještě velmi dlouho vzpomínat.
Mgr. Jiřina Kučerová